Nejprve si nalijme čistého, byť kyselého vína:
nežijeme v demokracii. Nazývejme to jak chceme, třeba
partokracií, oligarchií nebo polyarchií – v
restauraci Na Rožku by jistě užili přiléhavější
terminologii, ale to nechám na vaší fantazii. Václav
Bělohradský vystihl tento jev následovně:
"Sekretariáty všech stran si rozumějí."
Nepodléhejme iluzi, že nám demokracii zaručí
pravidelné volby. Tak jednoduché to bohužel nebude.
Vzpomeňte, jak málo stačilo k tomu, aby Topolánek s
Paroubkem, před volbami znesváření kohouti, dnes
zobali ze stejného krmítka. Bylo pro nás všechny
skutečným požehnáním, že se tak nestalo.
Paradoxně nám to umožnily logické rozpory, kterými
je naše ústava prošpikovaná jako králík
slaninou.
Začněme. Článek druhý praví, že lid je
zdrojem veškeré státní moci. Přímo ji ovšem nevykonává, od toho má parlament, vládu s prezidentem a soudy. Poněvadž vláda nesmí vládnout bez důvěry poslanecké sněmovny (i když…), má tato instituce klíčovou úlohu. Tvoří ji dvě stovky poslanců – volených "podle zásady poměrného zastoupení" (čl. 18). Ponechme stranou, nakolik je toto zastoupení poměrné (voliči Zelených nám o tom mohou vyprávět). Co z toho vyplývá? Nutnost mezistranického dialogu a tvorby vládních koalic. Podmínkou vykonávání poslaneckého poslání je čestné prohlášení, poslanecký slib, v němž se zastupitel zavazuje vykonávat svůj mandát "podle svého nejlepšího vědomí
a svědomí" (čl. 23). Kolik z vás zná vědomí a svědomí poslance, jemuž (resp. jeho straně) jste propůjčili svou moc? A i kdybyste nakrásně znali nejzaprášenější kouty jeho duše – máte podle volebního zákona směšně malou možnost ovlivnit, zda se do PS dostane. Volíte stranickou kandidátku, nikoli jednotlivce. A tak, jako Jára da Cimrman vyrůstal v dívčí škole, nevěda o své odlišnosti do katarzního zážitku ze šatny, také poslanec sociální demokracie může prozřít a objevit modré skvrnky na svém svědomí až v malostranských uličkách. Jeho strana s tím nic nenadělá – a vy už vůbec ne. Je to zjevný rozpor. My jsme zdrojem moci, volíme stranickou kandidátku (v ideálním případě na základě znalosti stranického programu), a poslanci volí podle svého uvážení. "...nejsou přitom vázáni žádnými příkazy."
Ústava z roku 1920, která platila až do roku 1948, to řešila šalamounsky. Poslanci a senátoři skládali slib de facto totožný s tím dnešním. Ale ztráta poslaneckého mandátu byla podrobností, kterou stanoví zákon. No a tak "z důvodů nízkých" konal-li zastupitel v rozporu s příkazy stranickými, mohl si balit fidlátka. Říká se tomu vázaný mandát a ten jistě lépe vyhovuje stranické "demokracii". Na druhou stranu se tím poslanci stávali jakýmisi hlasovacími akciemi. Proč platit drahé poslance, když nemají právo se svobodně rozhodovat? Jejich další pravomoci by se mohly přidělit přímo stranám, v té době značně masovým – a bohatým.
Řekl bych, že obě cesty jsou špatné. Vyplývá to z logických rozporů zastupitelské demokracie, kterým se nemůžeme vyhnout, pouze je omezit. Naplněním ústavního požadavku referenda, omezením poslaneckých výhod vč. platů, zvýrazněním proporcionality volebního systému (maximální propustnost kandidátek, snížení volebního kvóra, shodně velké volební obvody, zrušení minimální účasti v místním referendu apod.). Demokracie nesnese přívlastky.